Dva malé plody si v matčině břiše povídají:
– Věříš v život po porodu?
„Samozřejmě.“ Po porodu se musí něco stát. Možná jsme tu také proto, abychom se připravili na to, co přijde.
„Nesmysl, po narození neexistuje život.“ Každopádně, jak by to vypadalo?
„To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady.“ Snad budeme chodit po vlastních nohou a jíst ústy.
„To je hloupé!“ Nemůžeš chodit. A jíst ústy – to je naprosto směšné! Koneckonců jsme krmeni přes pupeční šňůru. Ale něco vám řeknu: život po porodu lze vyloučit, protože pupeční šňůra je již příliš krátká.
„Ale, ale, něco se určitě stane.“ Jen je asi všechno trochu jinak, než na co jsme u nás zvyklí.
„Ale nikdo se odtamtud nikdy nevrátil.“ Život prostě končí narozením. Kromě toho, život není nic jiného než věčné tlačenice ve tmě.
„Nevím přesně, jaké to bude, až se narodíme, ale v každém případě uvidíme maminku a ta se o nás postará.“
„Mami?“ věříš mámě? A kde myslíš, že je?
„No, všude kolem nás!“ Žijeme v něm a kvůli němu. Bez něj bychom nebyli tam, kde jsme.
„To si nemyslím!“ Nikdy jsem neviděl žádnou matku, takže je zřejmé, že žádná není.
„No, někdy, když jsme zticha, slyšíme ho zpívat a také cítíme, jak hladí svět kolem nás.“ Víte, opravdu věřím, že skutečný život nás teprve čeká…