„Věděl jsi, kam jdeš, že?“ To je snad věta, která nejvíc rozčiluje zelenoušé, čerstvě vystudované doktory, jako jsem já. V poslední době mí příbuzní a přátelé říkají výše uvedené se záviděníhodnou pravidelností. A ne, nestěžoval jsem si u nich na těžké studium, ani na plat, o kterém se dá říct, že je na průměrného lékaře dost nízký. Ke konci vysokoškolského studia jsem se s tím vším smířil a dobře si uvědomoval i stinné stránky práce, ve které jsem plánoval strávit svá příští léta. Ale přiznám se, že jsem některé věci nevěděl, když jsem začal cvičit, ale jak se ukázalo, od té doby jsem jim nerozuměl.
Osmiletý chlapec vyskočí z okna bytu ve druhém patře, protože mu to říká „hlas zevnitř“. Zlomená pánev, prasklá slezina, resuscitace, několik hodin trvající operace, dlouhý proces rekonvalescence, jen v titulcích. Je jasné, že chlapec je postižený. Věděli rodiče, že jejich dítě má psychické problémy? Bylo však dítě ponecháno bez dozoru? Několikrát jim bylo nabídnuto vyšetření dítěte psychiatrem, ale co by tím myslel odborník? „Náš syn jen tak blbnul, proč by potřeboval psychiatra? Náš syn není blázen! A vůbec jsme nevěděli, že se to může stát!“
Šedesátiletý muž si stěžuje, že se mu „rána“ na paži nechce zahojit. Do té doby tato „rána“ skutečně přerostla v obrovský vřed, který vždy bolel a občas z něj vytékala krev, která evidentně zanechávala skvrnu na oblečení. Už je to třetí rok… Půlhodinové přesvědčování o nutnosti ošetřování „rány“ onkologem pacient kvitoval jen s nuceným úsměvem, ale když mu bylo řečeno, že má okamžitě jít na kliniku na druhém na straně města, jeho tvář se rozšířila a řekl: „Myslel jsem, že zaskočím před směnou, dají mi mast, obvazují ránu a máme hotovo.“ Uražený, že jsme ho nevyléčili hned, práskne dveřmi a bouří pryč. O tři roky později jsem toho muže poznal jako pacienta v jedné z nemocnic…
Tato slečna a její devítiměsíční dítě jsou po zhruba půl roce již podruhé „hosty“ lůžkového zařízení. Dítě trpí hydrocefalem. Toto je také známé jako hydrocefalus. Hlava dítěte už má velikost fotbalového míče a ze záznamů vyplývá, že mozková kůra prakticky zmizela. Jeden z kolegů nám, „zelenoušákům“, vypráví, jak před půl rokem žádal a prosil matku, aby operaci provedla, ale ona odmítla. Jak proč? „Říkali, že dítě stejně zemře, neměli bychom mu operací způsobovat extra bolest.“ A kdo je „řekli“? Žena od vedle! Soused ví samozřejmě vždy víc než dětský neurochirurg s několikaletým vysokoškolským vzděláním…
Encefalitida této desetileté dívky měla vážné komplikace: nemůže mluvit, nemůže chodit ani hýbat rukama a její močení je nekontrolované. Před dvěma lety matka opakovaně odmítla hospitalizaci dítěte, nyní bojuje s lidmi v čekárně, protože její dcera má záchvaty při všech možných zvucích, dokonce i při vrzání dveří čekárny. Ano, i pro holčičku předepsali antikonvulziva, ano, vysvětlili rodičům, na co jsou a jak fungují, ano, také dali najevo, že je nutné je brát. Se svou holčičkou to ale stále nevzala. Jak proč? „Protože se mi nelíbilo tvoje dávkování.“
Na oddělení popáleninové plastické chirurgie je dva měsíce třiačtyřicetiletá žena. Pravděpodobně už nikdy nebude moci pořádně ohnout levé rameno, zkáza způsobená popáleninou na jeho těle je tak velká, že je téměř nevyzpytatelná, že se téměř pět dní snažil léčit. Ne, že by okamžitě vyhledal odbornou pomoc, ale „bolelo to tak, že se mu v nemocnici moc nechtělo a stejně je nemocnice daleko od jeho domu.“ Mast, která byla koupena na nabídku nějakého „curuzsló“, by použil i nyní, kdyby si toho jeho příbuzní včas nevšimli.
Myslíte si, že se takové příběhy stávají zřídka? Napsal jsem jen ty, které si pamatuji nejraději. Ale upřímně! Ve všech výše uvedených případech lékaři (mohu potvrdit, protože jsem tam byl osobně) pacientům a jejich příbuzným podrobně, důkladně a srozumitelně vysvětlili příčinu jejich stavu a nemoci. Navíc jim byly doporučeny vhodné možnosti léčby a byli (znovu) varováni, že pokud léčbu odmítnou, budou čelit rizikům a následkům. Ano, co tam bylo! Snažili jsme se přesvědčovat, ptát se, prosit, málem prosit, zvlášť když šlo o děti, bez výsledku. A to vše bez jakékoli hrubosti, důvěrnosti nebo nepochopitelné profesionality. Během léčby byli všichni lidé v rozhodovacích pozicích dospělí, vzdělaní lidé, kteří byli při rozhodování ve stavu plné odpovědnosti.
Čas od času, když se potýkám s lidskou hloupostí, nezralostí, jen doufající ve štěstí, totálním opovržením, které je nám občas namířeno, přehlížením našich lékařských rad, bezpečnostních opatření a zdravého rozumu, položím si otázku: proč to každý dělá pro své zdraví?
Proč si vy, dospělý, vymýšlíte směšnou výmluvu, že „nemohu jít (na ošetření, vyšetření), protože pracuji“ nebo „bydlím moc daleko“ nebo „teď jsem na jiné směně“ „. To vše, když jde o zdraví daného jedince. Je známé klišé, že zdraví je nejdražší poklad.
Proč já, který s vámi mluvím přátelským tónem, ptám se na váš názor a jaký je váš návrh ohledně léčby dané nemoci, narážím na ty sarkastické úsměvy starších dam, doplněné o věci jako „můj synu, ty pořád potřebuji hodně naučit se mě vzdělávat“ nebo „no, pokud jde o mé srdce, algopirin také pomáhá, ne?“
Čím to, že zdraví muži, když uslyší, že bych je poslal na urologické vyšetření, nebo dokonce na vyšetření prostaty, koulí očima a říkají „to je pod moji lidskou důstojnost“ nebo se smějí jako puberťáci (a stejně jako v prvním případě , odmítají někam jít)?
Proč se nikdo neřídí lékařskými radami, které se neskládají z moc, jen ze tří bodů, aby byl v příštím týdnu třikrát zavolán a vyzván, protože i když jsem jasně zakázal konzumaci alkoholu nebo pojídání pečeně maso, „Ale pane doktore, jsou prázdniny, to si člověk nemůže hned jíst, co chce?“
Čím to je, že rady sousedů (zejména rady tety Erzsi, která bydlí na třetím schodišti z pochybných zdrojů) se setkávají s otevřenýma ušima bez jakýchkoliv námitek a pochybností, ale když se já, profesionál, snažím poradit něco, pak jsou tu námitky, nesrozumitelná kritika, převody atd.
Ale možná menší problém je v tom, že si, milý paciente, vůbec nevážíte svého zdraví. Ale přišli jste za mnou potřetí, popáté, podesáté, aniž byste dodrželi (sebrali) byť jen jednu z předepsaných věcí a s patetickým výrazem ve tváři jste nás nazvali „hříšníky“, zmínil jste „Hippokratovu přísahu“ , nebo jste nám řekl o „zločincích v bílých pláštích“, milé setkání s vámi osobně.
Proč si všichni myslí a očekávají, že se lékaři musí bát o zdraví drahého pacienta, zatímco pacient sám může žít svůj život, aniž by pro své zdraví udělal byť jen stéblo? Proč tomu tak je, lidi?