STvrzení, že skutečné štěstí spočívá v nalezení, přijetí a dokonce i lásce k sobě samému, je klišé. Naše současná éra je érou sebeaktualizátorů, těch, kteří se odvažují přijmout svou pravou tvář, krásu a dokonce i své vady, a těch, kteří bojují za duševní zdraví. Sám vidím, že v dnešní době se ‚marketing‘ sebevědomí a zdravého sebevědomí zvedl na zcela novou úroveň. Stačí vejít do obchodu s oblečením a nápisy na tričkách na nás působí téměř ‚sebevědomí‘. ‚Jsi nejlepší!‘, ‚Žij pro dnešek!‘, ‚Jen na lásce záleží‘, ‚Sebevědomí je to nejlepší, co si můžeš obléci!‘ a mnoho dalších titulků, které nás vybízejí k tomu, abychom si při modernizaci šatníku připomněli, jakou důležitou roli v našich životech hraje naše sebevědomí.
Avšak kromě značkového oblečení, skutečně nosíme své sebevědomí, vkládáme tolik energie do hledání a udržování vztahu k sobě samým jako do nákupu dokonalého páru bot nebo kosmetického produktu?
Podle mě bohužel vůbec ne. Zní to dobře, že sebevědomí je to nejlepší, co si můžeme obléci, ale není snadné ho dosáhnout. Než se však na téma sebevědomí a sebeláska podíváme blíže, nabízí se otázka: co pro někoho skutečně znamená mít sebevědomí?
Může se to zdát jako samozřejmá otázka, ale věřím, že sebevědomí je mnohem víc než zveřejňování desítek vlastních fotek na našich stránkách sociálních sítí s uštěpačným citátem.
Sebevědomí pro mě znamená přijmout navenek i vnitřně sebe, svou životní situaci, přiznat si své chyby, to, že jsem někdy omylný a že jsem nutně nezvolil správné řešení. Vím však, že jsem silná a schopná změny, proto nezůstanu ve vztahu, který mě už nedělá šťastnou, na pracovišti, kde nemám pocit, že bych se mohla profesně realizovat a zvládat negativní situace či neúspěchy se vztyčenou hlavou. Věřím, že sebevědomí je skutečně základem všeho a má vliv na tolik věcí v našem životě a je s mírnou nadsázkou hnacím motorem našeho života.
Slovo, které pro mě nejvíce souvisí se sebevědomím, je odvaha. Protože potřebujeme hodně odvahy, abychom přijali sami sebe. Vlastnit sami sebe, své názory, svůj vzhled, svůj styl často znamená jít proti očekáváním, která jsou na nás kladena.
A jít proti proudu není snadné.nám však může pomoci překonat mnoho obtíží a výzev.
Jaká je tedy cesta k rozvoji zdravého sebevědomí?
Prvním a nejdůležitějším krokem je poznání sebe sama. Myslím, že nejtěžší otázky jsou ty, které se zaměřují na naše vlastní sebepoznání:
Jaké jsou mé silné stránky? Kde mohu uplatnit své dobré vlastnosti? Jaké jsou oblasti, kde se mohu zlepšit? A hlavně: co vlastně chci? Co by vám udělalo radost? Co by ve mně vyvolalo pocit, že můj život je kompletní?
Takže, jak dobře se znám? Opravdu žiju život, jaký jsem si představoval?
Když jsem si tyto otázky kladl, často jsem měl pocit, že se nedokážu dostat z jedné do druhé. Procházel jsem těžkým obdobím a cítil jsem, že potřebuji změnu. Zpočátku jsem však přesně nevěděl, kterou oblast mého života se změna dotkne, ani co bych měl změnit. Pokud se neznáme natolik dobře, abychom na výše uvedené otázky odpovídali mimo mísu, rozhodně stojí za to věnovat otázkám spoustu času, přemýšlet o myšlenkách, které v nás probouzejí, a dát si čas na nalezení odpovědí. Vzhledem k tomu, že odpovědi jsou již v nás, musíme si udělat čas, abychom je vytáhli.
Aby se však naše sebepoznání rozvíjelo,
Musíme čelit sami sobě s brutální upřímností. Včetně našich chyb. Náš vztah k sobě samým nemůže být postaven na nepravdě a podvodu. Je možné, že ne vždy budeme mít pozitivní náhled na náš život. Můžeme být přímo vyděšení z toho, čemu čelíme.
Když se vrátím ke svému osobnímu příkladu, byl jsem konfrontován s tím, že jsem v posledních letech nežil svůj vlastní život. Většinou život, kde jsem se chtěl všem líbit. Svým zaměstnavatelům, rodičům, partnerovi, společnosti, jedním slovem světu. Z tohoto příběhu byla vynechána pouze jedna osoba. Já sám. Nějak jsem zapomněl být k sobě pravdivý. Když se ohlédnu zpět, zaplatil jsem za toto poznání vysokou cenu a cítil jsem se provinile. Dodnes jsem však vděčný, že jsem tehdy a tam mohl být součástí toho okamžiku. Protože kdybych si tehdy neuvědomovala, jak moc jsem svůj vztah k sobě zanedbávala, asi bych pořád chtěla být někým jiným a neusilovat o co nejláskavější vztah k sobě.
Můj osobní příklad je také důkazem toho, že máme vždy možnost poučit se ze svých neúspěchů, obtížných životních situací a problémů a udělat změny. Naše sebevědomí možná není vrozená síla, ale vždy se dá naučit a rozvíjet. Navíc je to věc rozhodnutí. Můžeme se rozhodnout, jakou cestu zvolíme. Můžeme se také rozhodnout, jak dobří sami se sebou chceme být. Nikdo jiný za nás toto rozhodnutí neudělá.
Pokud se rozhodneme začít pěstovat svůj vztah k sobě, stojí za to tento intimní vztah neustále pěstovat. Ano, milovat se. Cesta k sebedůvěře, za hranice sebepoznání a poté sebepřijetí – když jsem se postavila sama sobě ve své plné panenské pravdě, včetně strachů, chyb a pozitiv, a přijala, že to vše přispělo k tomu, že jsem dnes člověkem, kterým jsem dnes, když se na sebe dívám zpět do zrcadla – se naplňuje v sebelásce. V tomto bodě může být zapojena odvaha, protože je nepravděpodobné, že by se mnoho lidí odvážilo navázat tento intimní vztah.
Důležité však je, že se nemusím přijímat a milovat. Každý cítí, když to potřebuje, ale je také možné, že nás životní situace naučí, že je čas udělat si čas pro sebe.
Budování sebevědomí je vážný a pracný úkol a je možné, že na cestě narazíme na překážky. Nikdy však nezapomínejme, jak pozitivně může ovlivnit naše životy a vztahy.
Také bych to uzavřel klišé: ‚Ti, kteří milují sami sebe, jsou schopni skutečně milovat druhé.‘ Toto tvrzení mohu jen potvrdit, protože jsem to zažil nesčetněkrát prostřednictvím svého osobního příběhu, mé lidské vztahy byly ‚oživeny‘ a dodaly mi tolik energie, že nyní pomáhám ostatním budovat jejich sebevědomí.